Pisklavý hlas dcerky mě vrátí do reality: "Tati, proč se na ni tak díváš?" Velké oči na mě civí a čekají na odpověď.
Sedíme u stolu, vychutnávám si kávu a tiramisu. Děti mlsají.
Podívám se na dceru a říkám: "Baví mě, jak ta servírka pracuje. Vidíš to nadšení, tu chuť do práce, tu radost z kontaktu a komunikace se zákazníky? Takhle to má být. A pak to za něco stojí, ať už děláš cokoliv."
"Aháááá..."
Věnuji se dál dětem a prostor restaurace už neřeším. Uplyne pět minut a opět mě dcera vytrhne z pozornosti.
"A tuto paní to nebaví, že? To ta práce pak za moc nestojí, je to tak?" Hlavou kýve k druhé servírce. Zvednu hlavu a chvíli ji pozoruji. Opravdu to vypadá, že má vše na háku. Možná je jen unavená, možná ji něco trápí. Kdo ví.
"Ano, tuto paní to zjevně nebaví a lidi to určitě cítí. I ty to vidíš na dálku."
V duchu si říkám, holka z tebe něco bude.
Děti se učí velmi rychle. A tyhle "podprahové" lekce v nich zůstanou a jednou se jim budou hodit, ať už budou dělat cokoliv. Byznys nebo cokoliv jiného.
Předpokladem je trávit s nimi čas. Pořád si to musím opakovat.
interim manažer