Těžko si představit, že bude mnoho lidí, kteří by si na smrtelné posteli řekli něco ve smyslu:
"Že já jsem netrávil víc času v práci!"
Ano, asi se pár najde...
Mám za to, že většina bude spíše myslet na to, že netrávili více a kvalitněji čas se svými blízkými. S dětmi. S ženou (mužem). Že nebyli víc laskaví a vstřícní k druhým atd.
Jednou za rok se snažím se svými dětmi zajet na "víkend pro táty s dětmi". Včera jsem se vrátil z tohoto víkendu nejen zhuntovaný fyzicky. Ale v rámci sebereflexe se mi těžko dívalo pravdě do očí:
1. asi 12 let zpět mi jeden majitel firmy říkal, ať si dám pozor na to, abych se věnoval naplno rodině, protože on celou pozornost napřel do byznysu, děti mu vyrostly (ani si nevšiml jak), manželství skončilo rozvodem (ano, má dnes firmu s hodnotou čtvrt miliardy, ale nezdá se, že by ho to naplňovalo)
Uvědomil jsem si, že přesně tuto chybu, před kterou mě varoval, dělám.
2. v byznysu chci být "dokonalý" a špička v tom, co dělám.
Na víkendu jsem si uvědomil, že takto stravující touhu, tedy "být dokonalý a špičkový táta", nemám.
Přišlo mi to divné.
Proč chci dělat špičkově byznys, ale průměrně až podprůměrně otce?
Pochopil jsem, že musím něco zásadně změnit.
A změním to.
Jak to vidíte vy? Work-life balance?
leadership pro manažery